Beseda s pamětnicí holocaustu
Jednu z největších tragédií lidstva, holocaust, přiblížila žákům 8. ročníku paní RNDr. Michaela Vidláková, která se jako malá holčička, teprve šestiletá, dostala s transportem Židů do Terezína. Již před odjezdem ale poznala, co je to být pronásledován. S babičkou prochodily spoustu hodin, aby obstaraly něco k jídlu, ale často nesehnaly ani chléb, neboť prodej potravin Židům byl ve většině obchodů zakázán. Jako židovské dítě si nesměla hrát v parku, chodila tedy s ostatními židovskými dětmi (s nežidovskými si hrát nesměla)na hřbitov. Paní Vidláková vylíčila žákům neutěšené podmínky života v Terezíně. V koncentračním táboře lidé trpěli nejen podvýživou, jídla bylo málo, dostávaly pouze kávu a polévku (vodu s kusem brambory), ale také řadou nemocí – tuberkulózou, zápalem plic, úplavicí, tyfem, spálou, spalničkami. Paní Vidláková onemocněla hned posledními třemi nemocemi najednou a v terezínské dětské nemocnici strávila téměř rok. Konce války se celá rodina, jak sama řekla, dožila jen díky sérii náhod. Přežít jim pomohla i dřevěná hračka- pejsek Pluto, kterou si vzala s sebou z domova. Díky ní mohl tatínek pracovat ve dřevařské dílně, a tak ona s rodiči mohla zůstat v Terezíně (ostatní deportovali do Osvětimi, tábora smrti. Žáky její příběh velice dojal a na konci besedy pokládali paní Vidlákové řadu otázek, na které jim tato statečná žena ráda odpověděla.
